|
|
|
Jan Prokeš se v roce, kdy stavěl jeden z těchto
hodinových strojů, věnoval také záchraně Pražského orloje, který již od
poloviny 18. století fungoval velmi špatně, až se zcela zastavil a hrozilo,
že bude vyhozen.
Z knihy Zdeňka Horského Pražský orloj:
|
|
|
|
|
|
|
|
....Po krátké době začal však orloj znovu kulhat, pak se i úplně zastavil.
Na konci roku 1828 magistrát pověřil mechanika Romualda Božka a hodináře
Krause, aby připravili rozpočet na opravu orloje, či na jeho úplné znovuzřízení.
Z té doby pocházejí Božkovy náčrty a výkresy, které tak jsou významným dokumentem
o uspořádání starého stroje. Magistrát pak o orloji často jednal a právě
tak často řešení odkládal. K činu se rozhodl pražský starosta JUDr. Václav
Vaněk, který v roce 1861 chtěl vyhlásit veřejnou sbírku na opravu orloje
a sám věnoval vysoký obnos. Vaněk však záhy odešel z funkce a věc se zase
zastavila. Tentokrát naštěstí jen nakrátko. Značnou zásluhu o to, že nakonec
se uvedla v pohyb akce na opravu orloje, má obětavý zásah člověka, který,
ač nabízel síly bez nároku na odpovídající odměnu, nakonec byl pominut a
zůstal zcela v ústraní. Impuls nepřišel z Prahy, ale z městečka Sobotky.
Tam se shodou okolností usadil a rozvinul své hodinářské nadání Jan Prokeš,
rodák z podkrkonošské Nové Paky. Osvědčil se jako velmi vynalézavý a nápaditý
konstruktér několika mimořádných hodinových strojů. Za pobytu v Praze v
roce 1857 dobře prostudoval stroj orloje, pak zkonstruoval malý fungující
úplný model celého orloje, a ten od 14. do 22. května roku 1864 vystavoval
na Staroměstské radnici. V tu dobu již jeho model šel celé dva roky bez
jakékoli poruchy. Prokeš dosáhl přinejmenším toho, že se zvedla vlna zájmu
o orloj. Sám nabídl tehdejšímu primátorovi dr. Václavu Bělskému, že by orloj
opravil. Jestliže by oprava nebyla dostatečná, tedy jestliže by se mu nepodařilo
uvést orloj v trvalý chod, chtěl se zřeknout jakékoli odměny. Uvádí se,
že Prokeš nakonec u městské rady nepochodil, protože byl příliš skromný
a žádal tak nízkou odměnu, že to vzbudilo nedůvěru vůči jeho práci. V pozadí
však stály podle všeho především prestižní a komerční zájmy. Být tím, kdo
opraví pražský orloj a bude pověřen trvalou péčí o jeho bezporuchový chod,
to mohla být vynikající reklamní hodnota pro každého hodináře, hřivna, jíž
bylo třeba využít. Příležitosti se chopil především pražský hodinář Ludvík
Hainz, který byl také městským radním. Bylo ostatně v zájmu pražského prestiže,
aby toto sousto neuniklo právě pražským hodinářům, a především přímo Hainzovu
závodu. Jan Prokeš má nespornou zásluhu o to, že svým fungujícím modelem
i pro laiky názorně a přesvědčivě prokázal, že je možno orloj opravit a
udržet v chodu. Bohužel i jeho model orloje, který nakonec prodal pod cenou
za 200 zlatých, kdesi zanikl, takže ani není možno posoudit, jakým způsobem
opravu připravoval, zejména zda chtěl uchovat starý stroj, či zda počítal
s tím, že by bylo výhodnější vůbec celý stroj vyměnit za nový, jinak koncipovaný.
Ale to se již podařilo rozhýbat pražské síly, které tímto impulsem konečně
byly probuzeny ze spánku. Primátor dr. Václav Bělský ustavil se souhlasem
městské rady komisi, která měla posoudit Prokešovy návrhy, a když je zamítla,
měla sama dbát o opravu orloje. Funkce byly čestné, tedy nehonorované, ale
účastníci podniku mohli počítat s tím, že vklad se jim patřičně zúročí.
To se však netýkalo předsedy komise. Prostředky na opravu orloje měla vynést
veřejná sbírka, k níž starosta dr. Bělský vyzval pražskou veřejnost dne
17. září 1864, kdy již práce na opravě byly vlastně v chodu. Do konce března
1866 se sešla suma 4 065 zlatých a 89 krejcarů na hotovosti a 200 zlatých
na úpisech: Zvláštní částkou 400 zlatých přispěl dokonce v roce 1865 v Praze
dožívající abdikovaný císař Ferdinand. |
|
|
