Turistické noviny STŘEDNÍ POLABÍ

číslo 1, ročník I
18. ledna 2002

Přepis textu

Zrestaurované věžní hodiny musí být nejen krásné, ale samozřejmě dokonale funkční

Akademický sochař Petr Skála ze Sadské se společně se svojí ženou Melanií léta věnuje restaurování věžních hodin. Každému je zřejmé, že bychom lidi, kteří se tomuto neobvyklému řemeslu věnují, spočítali na prstech jedné ruky. O to cennější je, když nám někdo takový odpoví na několik otázek.

Hned na úvod si vás dovolím trochu popíchnout. Nemáte strach, že přijdete o práci, když se dají staré mechanické věžní hodiny snadno nahradit elektrickými, které nevyžadují takovou péči?
Není to strach o naši práci, ale právě o ty krásné věžní hodiny. Pokud bychom se jim nevěnovali, tak ze starých hodin, které se osudovou shodou okolností dochovaly až do dnešních dnů ve věžích mnoha kostelů, na půdách zámků nebo radnic a které často i desítky roků nejdou, nezbude za chvíli žádný. Já se můžu živit jako výtvarník, opravář hodin nebo jakkoli jinak, ale s manželkou nás oba přitahují právě tyto staré věžní hodiny odsouzené k zániku, protože není nikdo po ruce, kdo by je uměl zrestaurovat. Když totiž někdo najde ve věži hromadu zrezavělého železa v holubincích mezi pavučinami – tak to totiž na první pohled vypadá – neumí si představit, že z ní může být nádherný a desítky let funkční a přitom spolehlivý hodinový stroj. Zrestaurované hodiny pak chodí stejně spolehlivě a přesně jako v minulosti. Dlouhá praxe nám to potvrzuje. Jak dlouho budou chodit hodiny elektronické? Dnes nevíme, jak budou odolávat klimatickým podmínkám, které jsou ve věži kostela určitě horší než v obývacím pokoji.

Naznačil jste, že se k vám často dostanou hodiny v hodně špatném stavu. Jste schopni je zrestaurovat, i když jim chybí některé součásti?
Ještě jsem neviděl hodinový stroj, o kterém by se dalo říci, že nelze zrestaurovat. Víme, jak se takové hodiny dříve stavěly a jak jednotlivé součásti vypadaly a fungovaly. Proto je možné chybějící součásti rekonstruovat, je dokonce možné opatřit ozubená kola novými zuby, jsou-li původní ulámané. Tady problém není. Mnohem těžší bývá přesvědčit majitele, že zrestaurování starého stroje je z funkčního hlediska stejně dobrým řešením problému s hodinami, jako pořízení stroje nového. Navíc je řešením, při kterém dojde k záchraně kulturně historické hodnoty, k záchraně nádherného a vzácného starého mechanismu.
Důsledně se držíte slova restaurovat a jak pozoruji, podvědomě to činím také. Proč nelze použít slovo opravit – opravovat?
Zásadní rozdíl mezi opravou a restaurováním je jak v postupech, tak ve výsledku práce. Konečným cílem člověka, který chce hodiny opravit, je jejich funkčnost, jde mu o technicky bezvadný stav. Pro restaurátora nejsou hodiny záležitostí jenom technickou, ale jsou zároveň, zjednodušeně řečeno, starožitností. Musí se proto k jednotlivým součástkám chovat šetrně, nemůže jednotlivé součástky bezhlavě upravovat nebo je vyměňovat. Snaží se zachovat maximální originalitu stroje. Často se jedná o několik set let staré barokní exempláře, které jsou kulturně historickou i technickou památkou. A s respektem k hodnotě takové památky je potřeba tuto činnost vykonávat. Právo restaurátora zasáhnout do originality hodinových součástí přichází až ve chvíli, kdy to vyžaduje jejich správná funkčnost, protože zrestaurované hodiny musí být nejen krásné, ale samozřejmě dokonale funkční.
Znamená to, že restaurátor používá i jiné technické postupy než hodinář?
Máme jiné postupy než opravář. Ten může použít jakoukoli techniku, jen aby zajistil funkčnost. Pokud bychom i my požívali k čištění pískování nebo razantní „očištění" kol přesoustružením, nahrazování ložisek zcela novými, dokonce jiné konstrukce a další standardní opravářské postupy, vytvoříme zmodernizovaný hodinový stroj, jehož krása se zcela vytratí a historická hodnota by byla mizivá. Mimochodem, postupy, které jsem nyní zmínil a které jsou oprávněné při opravách strojů novodobých, se zcela nevhodně a bohužel běžně používají i při opravách vzácných starých hodin. Pracují tak snad všechny standardní hodinářské dílny, pro které je jednodušší celé součásti měnit. Ze starých strojů zůstávají torza, která nejsou ani stará ani nová. Dochází k obrovským škodám.
Restaurátor používá takové postupy, které jednotlivé součásti nepoškodí. Nesmí poškodit ani jejich povrch, který nese stopy po opracování. Nezapomeňme, že se dříve vše dělalo ručně, na jednotlivých součástkách ulpěl rukopis hodináře, který ten stroj stavěl. Pokud jej opískujete, bude čistý, funkční, ale zbrousíte povrch a s ním jeho stáří. Těžko se to vysvětluje. To musí člověk cítit, že staré věci na sobě nesou pečeť minulosti a kus duše lidí, kteří je tvořili.
Po takovém vysvětlení je to jasné. Jak je to však s funkčností? Není přeci jenom opravený stroj spolehlivější, než zrestaurovaný?
Z pohledu funkčnosti nezáleží na tom, zda je stroj očištěn mechanicky a poškozené součástky vyměněny nebo zda je zrestaurován. Tady žádný rozdíl není. Bohužel je tu rozdíl ve zničení nebo naopak zachování historické hodnoty, která je ve své podstatě nevyčíslitelná. Oprava, která může majitele hodin vyjít „lacino", je tak ve skutečnosti velice drahým řešením.
I tak si ale majitelé hodin nebo různí opraváři mohou říkat, že na tom tolik nezáleží. Z věžních hodin jsou přece běžně vidět jenom ciferníky. Jestli má smysl chránit nějaké památky nebo starožitnosti, tak snad vnější podobu.
Bohužel se často stává, že i ciferníky se při opravě mění natolik, že i tato viditelná část hodin ztratí svůj původní slohový ráz, někdy se instalují vysloveně moderní novinky, které se na starobylou architekturu nehodí.
A pokud jde o vlastní stroj, který je ukryt za zdmi věže - fakt, že jej zvenku nevidíme neznamená, že na jeho kvalitě nezáleží. Pan profesor Nušl, u kterého jsme oba studovali obor „Kov a šperk", říkával: „Zlato, ne pozlátko!" Učil nás, že věci (a nejen věci) by měly být opravdové, krásu nelze vnímat, je li za ní přetvářka a faleš. Ale zkusím uvést příklad. Představte si, že na půdě najdete po svých předcích staré sloupkové barokní hodiny, vyndáte z nich vzácný starý stroj a nahradíte jej moderním strojkem za 250 korun. Ono to bude také ukazovat čas, ale nedovedu si představit, že z takových hodin budete mít radost. Vždyť se z nich vytratila jejich podstata, duch celé krásné starožitnosti, nebudou to již opravdové staré hodiny. Stejně tak si neumím představit, že by se třeba z pražského orloje vyndal původní hodinový stroj z roku 1410 a za ciferník se umístila moderní servomechanika. Nevím, jestli by se na orloj potom ještě tolik lidí dívalo se zatajeným dechem, když by věděli, že všemi těmi ručkami i svatými už nepohybuje několik stovek let starý mechanismus.
Ale je tady i hledisko praktické - kdo starý hodinový stroj zachrání a zachová jej na svém místě ve věži, bude za nějaký čas majitelem cenné rarity. Takových funkčních starých strojů se při dnešním tempu jejich likvidace nezachová mnoho.
Jedna důležitá nevýhoda starých mechanických strojů, která mluví ve prospěch nových elektrických, tu ale je. Dnes bude jen těžko někdo každý den chodit na věž, aby hodiny natáhl a seřídil.
Myslím si, že se v každé obci najde dostatek lidí, kteří budou rádi denně hodiny ručně natahovat a seřizovat. Vždyť především v malé obci jsou hodiny nepřehlédnutelnou součástí tváře obce, slyšitelné každou čtvrthodinu a umístěné na většinou nejvýznamnější stavbě v obci - kostelíku nebo radnici. Pokud půjde o městskou budovu, je to někdy horší. Kde jsou správci budovy, dostanou hodiny na starost a není pro ně problém každý den je obsloužit.
Někdy se ale stane, že je třeba hledat jiné řešení. Proto jsme před časem vyvinuli elektrický natahovací stroj, který přistavíme k původnímu hodinovému stroji, aniž bychom jej nějak narušili nebo poškodili. Toto zařízení hodiny dvakrát denně natáhne – aby chod hodin měl rezervu pro náhodný výpadek proudu – a dvakrát denně seřídí podle přesného časového vzoru, který poskytují zvláštní digitální hodiny, řízené radiovým signálem z Frankfurtu nad Mohanem, odkud se hodně zjednodušeně řečeno „vyhlašuje" přesný čas. Zařízení také přestaví samo na hodinách letní čas na „zimní" a naopak.
Zdá se, že lze majiteli zrestaurovaných hodin zajistit i pohodlí, jaké by mu poskytl moderní stroj. K restaurování ho však nepřimějete, pokud to bude za hodně peněz.
Cena za zrestaurování je nižší než cena nového hodinového stroje. Náklady se však zvyšují, pokud je součástí práce také instalace natahovacího a synchronizačního zařízení. I tak je však cena prakticky na úrovni nového hodinového stroje. A co jsem ještě pořádně neuvedl, součástí naší práce je i restaurace, případně rekonstrukce ciferníků a zařízení k odbíjení hodin, prostě vše, co k věžním hodinám patří.
Když se vrátím k první otázce, je vidět, že se o práci opravdu nemusíte bát, když je vaše řešení – restaurace původních hodin – konkurenceschopné. Představme si ale někoho, kdo problém se svými hodinami neřeší až náhle ve věži objeví starý roky nefunkční hodinový stroj. Co má udělat?
Nejdřív co by udělat neměl. Neměl by si dokazovat svoji zručnost a pokoušet se stroj rozchodit. Ve všech ložiskách je špína, která zde působí jako brusná pasta, která stroj za několik málo let zcela zničí bez ohledu na to, zda jej namaže či nikoli. Měl by tedy pozvat odbornou firmu. Musí ale počítat s tím, že hodinářská firma vyrábějící hodinové stroje nové mu řekne, že stroj je na vyhození, že nejlepším řešením je stroj nový. Možná bude tvrdit, že to půjde i opravit, když se stroj přestaví a zmodernizuje - například kyvadlo se nahradí něčím modernějším.
Rozhodnutí o způsobu opravy se většinou odvíjí podle její ceny, hodnota stroje se v úvahu bohužel bere málokdy. Přestavby a také laciné polovičaté opravy pak způsobují na vzácných strojích mnoho nevratných škod.
My nabízíme vždy nejprve prohlídku stroje, po prohlídce vypracujeme vlastníkovi posudek o jaký stroj se jedná, zda je cenný, jak a za jaké náklady se dá zrestaurovat… Takovou prohlídku děláme ve středních Čechách vždy zdarma, ale zdarma jedeme často i mnohem dál, kolikrát i na Moravu.
Jednou z možností, co tedy může udělat, je zvednout telefon a domluvit si naši nezávaznou návštěvu.
Ptal se Petr Q. Kopecký