Untitled Document

VĚŽNÍ HODINY

JAK VYPADAJÍ VĚŽNÍ HODINY

Okolo věží s hodinami chodíme možná denně, díváme se na jejich ciferníky, ale málokdy tušíme, co je za nimi. Věžní hodinový stroj, který někde tam za ciferníky odměřuje čas, může mít velmi mnoho podob i velikostí. Většinou bývá umístěn ve skříni, jeho velikost může být okolo 70 - 90 cm na šířku, výjimečně o něco méně, častěji spíš o mnoho více. Některé stroje jsou široké jeden a půl i dva metry. Záleží to na tom, kdy byly postaveny a jak velikými ručkami na cifernících musí otáčet. Třeba hodinový stroj na téměř 100 m vysoké věži Westminsterského paláce je veliký pět metrů, protože musí otáčet čtyřmetrovými ručkami na čtyřech cifernících a každá z ruček váží sto kilogramů! Také kyvadlo stroje měří 4 metry a váží přes tři sta kilogramů.
Věžní hodiny nejdříve stavěli vlastně kováři, tedy ti nejšikovnější z nich, kteří také znali taje hodinářského řemesla. Možná by bylo správnější říci, že to byli hodináři, kteří mistrovsky ovládali řemeslo kovářské.
Hodinář musel napřed postavil rám hodin, rám vypadal jako klec - a také se mu říká rám klecový. Byl snadno rozebíratelný a v jeho ocelových pásech byla zasazena ložiska ozubených kol. Do tohoto rámu pak zhotovil především stroj "jicí" nebo také "chodový". Tato část hodinového stroje měří čas, název je odvozen od toho, že hodiny "jdou" a otáčejí ručkami ciferníků. Vedle do rámu pak hodinář umístil většinou ještě dva stroje "bicí" - to jsou mechanismy, které odbíjejí čtvrthodiny a celé hodiny na zvony nebo cimbály zavěšené uvnitř věže nebo nahoře v lucerně na věžní báni. Jicí stroj každou čtvrthodinu spustí bicí stroj čtvrťový, který oznamuje údery na zvon je-li čtvrt, půl, tři čtvrtě nebo celá a v celou hodinu zase tento čtvrťový bicí stroj spustí bicí stroj hodinový, který podobným způsobem odbije tolik úderů na zvon, kolik právě je hodin.
Takový hodinový stroj je obdivuhodným kovářským dílem. Kola jsou ručně kovaná, zuby ručně pilované. Všechno však do sebe zapadá naprosto bezchybně. Namísto šroubů, které tehdy bylo příliš složité vyrobit, používaly se na spojování součástek různě velké klínky.
Také tyto hodinové stroje stále ještě slouží, někde již několik století a stále jdou. Od dob svého vzniku odměřovaly čas již mnoha historickým událostem, některé pamatují ještě časy roboty, Marii Terezii a vynález parního stroje. Jsou ale i hodinové stroje daleko starší. Je nenahraditelná škoda, že se mnoho takových strojů ještě i dnes vyhazuje a že se nahrazují moderními stroji elektronickými, které sice čas ukazují přesně, ale jako sériový výrobek tovární mají cenu, která se dá vyjádřit pouze jakousi finanční sumou.
Staré kované hodinové stroje mají cenu penězi neměřitelnou. Jsou to téměř umělecká díla, zhotovená našimi prapradědečky, uchovala nám po nich v sobě svědectví o jejich mistrovství a kus jejich duše. Přesto se takové stroje stále, a dnes dokonce více než dříve, likvidují a nahrazují novými elektrickými hodinami mechanickými nebo hodinami elektronickými.
Věžní hodiny se na architekturu (většinou radnice, zámecké budovy a kostely) osazovaly z několika důvodů. Především měly celé veřejnosti, pro kterou byly určeny, dávat na vědomí, kolik je právě hodin. Přenosné osobní hodinky prakticky nebyly a nebylo ani běžné, aby měl každý doma na stěně nebo na stole svoje vlastní hodiny. A když je měl, musel si je podle něčeho občas seřizovat. A protože každý na věž z okna neviděl, měly věžní hodiny vždy nejen ciferníky, ale také bicí stroje, které odbíjením dávaly na vědomí do veliké dálky, kolik hodin právě je.
Hodiny na věži nebo průčelí budovy ale neukazovaly jen čas. Ukazovaly také okolnímu světu, že jejich majitel je ve společnosti velmi vysoko postaven, má jistou moc i bohatství. Věžní hodiny bývaly kdysi totiž velmi drahou věcí a ne každý si je mohl pořídit. Zachovaly se údaje o tom, že při stavbě celé patrové radnice ve druhé polovině 19. století na zřízení hodin padla téměř devítina celého rozpočtu.
Věžní hodiny jako zařízení, které bylo nezbytné pro chod občanského života, zřizovaly velmi často obce, buď na svých radnicích nebo - protože hodiny jsou záležitostí světskou - i na kostelech. Tak i hodiny na kostelních věžích bývaly ve správě obce, která platila nejen zřízení hodin, ale i jejich opravy a veškerou režii - platila ty, kdo hodiny natahovali. Tento vztah platí, i když nebývá písemně stvrzen, dodnes.
Hodiny měly na architektuře také výraznou funkci estetickou. Byly a jsou funkčním akcentem celé architektury, jsou vlastně často její dominantou. Kostelní věže bez hodin jsou téměř vždy jakoby slepé. A věže s hodinami, které jsou rezavé a nefungují, jsou jako neživé pomníky zkázy.
STAV VĚŽNÍCH HODIN U NÁS

Staré kované hodinové stroje se vyráběly na míru jako jednotlivé kusy od renesance přes baroko až do počátku 19. století. Nejdříve byly vybavovány lihýřovým oscilátorem, později byly stavěny hodinové stroje kyvadlové a také starší lihýřové byly na kyvadlové přestavovány. Přenos zkušeností mezi jednotlivými staviteli byl omezený, a tak někteří měli až padesátileté zpoždění ve vývoji, pracovali stále po svém, ačkoliv vývoj postupoval dopředu. V 19. století zde působí stavitelé hodin Summerecker, Božek, Prokeš, Janata, kteří staví hodinové stroje ještě v klecových rámech, avšak již z plochých ocelových profilů. Ozubená kola jsou soustružená, zuby frézované. Postupně se začíná používat litina na rámy hodinových strojů i na ozubená kola a v 80. letech pak firma Hainz v Praze a Adamec v Čáslavi začínají se sériovou výrobou věžních hodinových strojů v litinových rámech. Oba vyrábějí hodinové stroje ve dvou základních velikostech. Je zde také Václav Krečmer, stavitel hodinových strojů z Prahy Vinohrad, experimentátor s různými technickými řešeními a precizní konstruktér elegantně jednoduchých provedení. Stavitelů věžních hodin bylo mnoho, zřejmě byly i finanční prostředky a tak tehdy začala první vlna výměny starých kovaných věžních hodinových strojů za stroje nové, sériové, ještě ručně natahované. Počátkem 20. století po vypuknutí I. světové války se hromadné nahrazování starých kovaných strojů zjevně zpomalilo. Z té doby jich pochází již mnohem méně. Od 30. let vše ovlivnila krize, druhá válka a po ní čtyřicet let budování komunismu, který o kostely zájem nejevil a o opravy historických budov se staral jen v nejnutnější míře. Proto se dodnes v mnoha věžích, především ve vesnických kostelech a na zámcích, ale nejen tam, dochovalo mnoho velmi starých hodinových strojů. Některé z nich naposledy ukazovaly čas před několika desítkami let.
Druhá polovina 20. století přinesla elektricky poháněné hodinové stroje a přestavby starších hodinových strojů na elektrický pohon - především ve městech a na významnějších stavbách. Konec století dvacátého pak přináší věžní hodiny na zcela jiném principu. Centrální mechanický hodinový stroj mizí, nahrazují jej elektronické centrální hodiny, které řídí podružné hodinové strojky u každého ciferníku. Propojení mezi nimi je pouze elektrickými kabely. Malá plastová krabička centrálních hodin obsahuje digitální hodinový stroj bez jediné pohyblivé součásti. Kmitá zde krystal křemíku zapojený do elektrického obvodu, čas je indikován na displeji. Navíc malá anténa přijímá kódovaný časový signál ze vzdáleného vysílače, podle kterého si hodiny svůj chod neustále korigují.
Veřejné hodiny jsou zřizovány ve velké míře i dnes. Jejich současná konstrukce umožňuje osazování kamkoliv na veřejně přístupná místa. Na novou architekturu jako dominantní prvek se osazují hodiny jen výjimečně a zpravidla v provedení bez odbíjení zvukového signálu. Část výroby nových hodin je však vždy určena k výměně za hodiny staré, jsou uzpůsobeny i k odbíjení na původní zvony nebo cimbály. Elektronické hodiny s podružnými strojky ale nemohou pohánět původní ručky na původních cifernících, jsou pro ně příliš těžké.
I přes tyto již více jak sto let probíhající snahy o výměnu nebo renovaci starých hodin přežilo do dnešní doby starých hodinových strojů ještě poměrně hodně. Některé z nich jsou skutečnými klenoty. V posledních letech se začínají zvýšenou měrou opravovat i zanedbané objekty se starými hodinami, většinou nefunkčními nebo jen dlouho neudržovanými v provozu pro nevelkou závadu. Otázku - co se starými nefunkčními hodinami si ale klade jen málo majitelů takovýchto hodin. Při pohledu na hromadu rezavého železa každého napadne nejjednodušší řešení - výměna za stroj nový. Dalo by se říci, že nastala - po sto letech - druhá vlna likvidace starých věžních hodin. Při výměně staré hodiny dříve většinou končily ve šrotu, v poslední době se dostávají do sítě překupníků a končí tak u sběratelů. (Velkou sbírku věžních hodinových strojů lze vidět v lokále restaurace naproti Staroměstskému orloji.) To, že se na místo starých původních hodinových strojů dostávají hodinové stroje nové, není způsobeno jen malou citlivostí majitelů objektů s hodinami k historickým hodnotám, ale i tlakem výrobců nových hodin - ti si nenechají ujít příležitost, kde by se svým novým výrobkem mohli uspět.

PROČ HODINY RESTAUROVAT Historická architektura je tím krásnější, cennější a působivější, čím důsledněji je původní. Pokud je její součástí hodinový stroj s hodinovými ciferníky, požadavek zachování originality se musí vztahovat i na hodiny, které nejsou na architektuře okrajovým prvkem. Argument, že krásné barokní hodiny jsou stejně ukryty někde ve věži a nikdo je nevidí, neplatí. Důležité je již to, že je tato skutečnost v obecném povědomí. Krása věcí nespočívá jen v tom, co je zrovna viditelné očima. Nevím, jak by se návštěvníci Prahy z celého světa zajímali o Staroměstský orloj, kdyby bylo všeobecně známo, že je poháněn běžnou elektronikou a servomotorky. (Navíc již dnes lze bez problémů pohled na fungující krásný starý stroj přístupnit Web kamerou komukoliv přes Internet.) Asi by také nikoho nenapadlo vyjmout z krásných rokokových sloupkových hodin originální mechanismus a nahradit jej elektrickým strojkem, který ke všemu ještě cinká na zvonky elektromagnetickými paličkami. U hodin věžních je to však běžná praxe.
Možnost hodiny zrestaurovat se ale prosazuje velmi těžko. Naráží na nedůvěru v tyto staré hodinové stroje, na neschopnost představit si, že z této hromady „rezavého železa" lze opět udělat krásný a spolehlivý hodinový stroj. Přitom neexistují hodiny, které by nešly zrestaurovat. Málokdo si dovede představit, že i starý barokní kovaný hodinový stroj může po zrestaurování fungovat bez problémů. Málokdo ví, že pokud se nenajde nikdo, kdo by ke stroji denně chodil a staral se o jeho pravidelné natahování - den po dni, soboty i neděle - je možné sáhnout k náhradnímu a k původním hodinám ohleduplnému řešení a k takovému stroji přistavit skříňku s elektromotorky - automatický natahovací stroj. Rovněž lze ke stroji osadit elektronické zařízení, které automaticky synchronizuje chod třeba barokního stroje s přesným časem - a tak se i takovýto starý hodinový stroj po technické stránce vyrovná hodinovým strojům moderním, pokud jej dokonce nepředčí tím, že jeho trvanlivost je (oproti stojům elektronickým) již prokázána staletími. Je samozřejmé, že obě zařízení jsou konstruována tak, aby do původní konstrukce starého stroje nezasahovala a nepoškodila jeho historickou hodnotu, jak to ostatně ukládá zákon 242/1992, § 14 odst. 8. Lze je v budoucnu kdykoliv odstranit a uvést tak původní stroj do původního stavu.
Někdy se volí kompromisní řešení - osazení nového stroje s tím, že se starý stroj umístí po zrestaurování na nějaké jiné přístupné místo nebo do muzea. Pomineme-li, že na zrestaurování pak většinou nedojde, protože vyžaduje další náklady, je toto řešení podobně nepřirozené, jako kdybychom dopustili výměnu oken barokního zámku za moderní okna plastová a ta stará rozvěsili na chodbách.
Je také smutnou praxí, že výměnu hodinového stroje doprovází i výměna ciferníků nebo alespoň jejich ruček za nové, které ke staré architektuře vůbec nepatří.
Zvláštní kapitolou je pak modernizace starých hodinových strojů, která má za následek jeho znehodnocení. Modernizace spočívá v odstranění lanových bubnů a zavěšení závaží na řetězová kola, v horším případě ještě v odstranění kyvadla a vypouštění pohybu ruček po minutě elektronickým systémem.
Jak se zdá, opakujeme stejnou chybu jako naši sousedé v ekonomicky vyspělejší Evropě. Například v Paříži je téměř 480 veřejných věžních hodin, ale nejstarší funkční věžní hodiny pocházejí jen z roku 1817. Tento stav není důsledkem pouze Haussmannovy bezohledné přestavby Paříže, ale také zbrklé modernizace věžních hodin, které se nevyhnula ani jiná evropská města. Je přitom příznačné, že zmíněné nejstarší pařížské věžní hodiny přežily díky tomu, že architektonické úpravy kostela prováděl proslulý architekt - restaurátor Viollet- le -Duc v polovině 19. století. Celá Evropa je plná středověkých staveb, na kterých jsou osazeny nevhodné moderní ciferníky a uvnitř moderní elektrické stroje.
Pokud jde o finanční náklady na zrestaurování starých hodin, ty i v případě, že jsou hodiny vybaveny přídavnou automatikou zajišťující bezobslužný provoz, většinou nepřesáhnou náklady na zřízení hodin nových. Ale i kdyby tomu tak nebylo, restaurování je především záchrana nenahraditelných památek, jejichž hodnota je současnými cenami trhu neměřitelná. Těm pak, kteří vidí problém jen ekonomicky, lze připomenout, že před časem byly zveřejněny odhady nebo výpočty evropských institucí zabývajících se ochranou památek, které tvrdily, že jeden frank nebo gulden investovaný do záchrany památek se vrací zpět asi 1,7 x.

CO JE RESTAUROVÁNÍ

Restaurování je v podstatě generální opravou, která je ale prováděna podle přísných zásad. Restaurování znamená návrat do původního stavu. Proto je celá oprava podřízena tomu, aby se v maximální míře zachovaly původní součástky, a to - pokud je to možné, ve svém původním stavu. Právo restaurátora zasáhnout do originality starého hodinového stroje začíná teprve tam, kde to vyžaduje funkčnost stroje.
Práce na restaurování začíná tím, že se provede fotodokumentace původního stavu. Poté se stroj rozebere, většinou již na místě ve věži, protože bývá příliš těžký na manipulaci vcelku a mnohdy by ani neprošel úzkými průchody. Při demontáži se musí všechny součástky kus po kuse označit pro pozdější přesné sestavení. Poté začínají práce na vlastním restaurování. Díly je třeba očistit a zbavit rzi. K tomu se používají různé chemické lázně a pečlivé ruční čištění. Nakonec se hodinový stroj opět sestaví a seřídí tak, aby správně fungoval, udělají se nutné opravy. Až tady může restaurátor do stroje sám zasáhnout a provést nejnutnější úpravy odůvodněné správnou funkčností stroje. Navaří se nové železo tam, kde po letitém opotřebení třeba chybí hroty zubů, ty se z navařeného materiálu vypilují, opraví se ložiska a zhotoví se to, co na stroji chybí. Pokud je třeba zhotovit chybějící součástky, je nutné je zhotovit tak, aby odpovídaly dobovým způsobům práce s materiálem a - je li to nutné, dát nové součásti i patinu, aby na sebe její novost nepoutala pozornost.
Když je hodinový stroj a všechny jeho součástky zrestaurován a stroj správně funguje, opět se rozebere a povrch všech součástek se nalakuje neviditelným lakem, aby znovu nerezavěly. Lak nesmí být moc lesklý, nejlépe vyhovuje polomat. Teprve potom se stroj, tentokrát již definitivně, sestaví, ale to většinou až ve věži, protože vynášet jej tam lze opět jen po částech, rozebraný. Proto se všech někdy až 250 dílů, který hodinový stroj také mívá, pečlivě zabalí a po částech nosí až nahoru, na své místo. Než se nahoře ve věži hodinový stroj opět sestaví, musí se ale ještě uklidit podlaha, zamést a většinou i vysát vysavačem. Když je hodinový stroj sestaven a jsou zavěšena závaží, připojí se hřídel vedoucí k ciferníkům a táhla vedoucí ke zvonům. Stroj může začít tikat.
Je zvykem, aby restaurátor někde na skrytém místě udělal záznam o provedené opravě, napsat by měl datum i své jméno. Někde se umisťuje i mosazná cedulka s vyrytým nápisem se jmény těch, kteří se o opravu zasloužili. Na některých strojích lze po rozebrání najít různé záznamy, které bývají velmi zajímavé. Popisují, jak, kdy a kým byl stroj zhotoven i opravován a co se na něm opravovalo. Jsou ale stroje, kde není možné nalézt ani nejmenší zprávu o tom, kdo a kdy hodiny zhotovil. Naštěstí téměř každý stavitel nebo výrobce hodinových strojů měl svoje oblíbená, někdy zvláštní technická řešení. Podle nich pak lze, dokonce dosti spolehlivě, i u nesignovaného hodinového stroje autora určit. U starých kovaných strojů je to obtížnější, tady jenom zkušenost a znalost dobových zvyklostí při stavbě hodin může být vodítkem k určení když ne autora hodin, tak alespoň zhruba doby, kdy byl stroj postaven. Přesnost takového určení je ale zatížena možnou chybou několik desítek let, protože mnoho tehdejších stavitelů bylo velmi konzervativních a stavěli své stroje stejnými postupy jako již jejich otcové a dědové a s novinkami moc neexperimentovali.
Každé věžní hodiny mají svoji vlastní zajímavou historii. Její stopy by se neměly odstraňovat. Odstraňují se jen neodborné, nevhodné a špatně provedené opravy. Každá součástka nese na svém povrchu jak stopy po opracování - je to rukopis jejího tvůrce, ale také stopy pozdějšího opotřebení včetně stop po manipulaci a údržbě za léta provozu hodin. Bylo by neodpustitelnou chybou, kdyby restaurátor takové stopy odstranil, povrch přebrousil nebo přeleštil. Navíc nic takového není vůbec potřeba dělat. Jakmile se součástka očistí, je překvapivé, jak je každý materiál - i obyčejné železo - na pohled krásný a na dotek příjemný. Vyleštění součásti na strojové leštičce do zrcadlového lesku je takové součásti cizí a změní to zcela její charakter. Také se tím většinou zcela zničí rukopis toho, kdo hodiny zhotovil a rovněž stopy staleté historie do povrchu součásti vepsané. Totéž platí o čištění součástí otryskáním - pískováním. Obě metody jsou bohužel při opravách i starých hodinových strojů často používány.
Hodináři, kteří před staletími stavěli hodinové stroje, chtěli, aby jejich stroje nejen přesně ukazovaly čas, ale aby byly také krásné. Jejich součástky a především rámy byly různě zdobeny, ještě dnes je vidět, jak si s každou součástkou hráli, protože je práce těšila. Stejně tak musí práce těšit i toho, kdo hodiny restauruje. Jako u každého díla vytvářeného lidskou rukou - bylo by to na výsledku znát. Po tom všem úsilí je pak největší odměnou restaurátora krásný pocit ze zachráněného nádherného a cenného hodinového stroje, navráceného svému původnímu účelu.

ÚDRŽBA HODIN

Každé mechanické hodiny - staré i nové konstrukce, vyžadují nějakou údržbu. Ručně natahované hodiny se navíc musí - většinou denně, někdy ale třeba jen jednou za pět dní, natahovat. Obsluha hodin bývá placená síla, často to jsou i velmi staří lidé, kteří chodí denně sto schodů do věže a tam zdvihají klikou těžká závaží - natahování velkých hodin vyžaduje i velkou fyzickou sílu.
Údržba hodin znamená jejich pravidelné mazání, seřizování a drobné opravy. Na mnoha staletých hodinách bývají stopy po velmi neodborných opravách - svépomocí je spravovali často ti, kdo hodiny natahovali. Když se začaly hodiny zastavovat, volili dvě řešení - pověšení další zátěže k závaží pohonu a natření celého stroje olejem. Někdy dokonce řepkovým, který za čas zatvrdnul jako olejový lak a všechno zalepil.
Přitížení závaží příčinu poruchy neodstraňuje, namazání zubu ozubených kol také ne. To navíc pak způsobuje, že se na olej nalepí prach a ten pak jako brusná pasta neustále obrušuje zuby kol. Ozubení kol se proto mazat nesmí. Opravovat hodiny by měl tedy jen ten, kdo jim rozumí a kdo odstraní pravou příčinu poruchy.
Často se také zapomíná, že hodiny nejsou jen hodinový stroj, ale že je třeba také mazat a udržovat celý systém rozvodu až k ručkám ciferníků - všechny ty hřídele a ozubená kolečka, která se nacházejí vysoko ve věži až u ciferníků.
Obecně lze říci, že novější hodinové stroje bývají na údržbu citlivější. Přesnější mechanismus a menší vůle v ložiskách způsobují také větší nároky na čistotu provozu. Dříve používaný hodinový olej z NDR se po čase měnil v lepidlo a to způsobuje u těchto strojů dodnes problémy. Staré hodinové stroje s velkými vůlemi v ložiskách i v zubech nejsou tak citlivé na padající prach ani kvalitu maziva.
Každý hodinový stroj, i elektricky natahovaný, by měl mít určeného pracovníka, který hodinám rozumí a jedenkrát nebo dvakrát ročně je namaže, přebytečný vyteklý olej otře a občas namaže a zkontroluje i ostatní systémy věžních hodin - rozvody točivého momentu k ručkám ciferníků a paličkové stroje u cimbálů nebo zvonů i přesto, že se někdy nacházejí na velmi špatně přístupných místech. K mazání se používá olej na hodiny č. 4, který prodávají specialisované prodejny pro hodináře (V Praze např. v Jeseniově ulici), nebo lze použít olej strojní, ev. automobilový převodový nebo motorový olej bez aditiv (M6A) který lze v případě potřeby zředit olejem na jízdní kola.

HISTORIE - VÝVOJ HODIN

Věžní hodiny a hodiny vůbec prošly dlouhým a zajímavým vývojem. Již na samém počátku vývoje lidských společenství byla potřeba lidí orientovat se v čase a zhotovovat si k tomu nějaké pomůcky. Nejprve bylo třeba aspoň vědět, která je vůbec roční doba - je-li už jaro nebo jak blízko je nastávající zima. Pozorováním přírody byly proto sestaveny kalendáře. Kalendáře Římské nebo kalendáře Mayské se dochovaly vytesány na kamenných deskách. A nejznámější kalendář ve Stonehenge u Salisbury byl postaven z obrovských balvanů v době bronzové - stojí již asi 3700 let.
První sluneční kalendář vznikl pravděpodobně ale již před 6 tisíci lety v Egyptě. Jeho 12 měsíců vycházelo z periodického oběhu Měsíce kolem Země, měsíce měli 30 dnů, týdny 10, eventuelně 5 dnů. Sedmidenní týden zavedli pak až ve starověkém Babylóně, odkud jej převzali Židé, pak Řekové a poté i Římané. Ti přispěli ke zpřesňování kalendáře velkou měrou a římský kalendář Juliánský, nazývaný podle Gaia Julia Caesara, se udržel ve své zreformované podobě jako Gregoriánský kalendář dodnes. I název kalendář pochází od Římanů - latinské slovo calendarium znamená dlužní kniha a calendae byly první dny v měsíci, kdy Římané odváděli procenta ze svých dluhů.
Ani náš současný kalendář není však zcela dokonalý, nevýhodou je různá délka měsíců a různý počet pracovních dnů za čtvrtletí i pololetí. Proto se již před sto šedesáti lety objevily neúspěšné snahy o změnu kalendáře a řada jiných návrhů pochází i z poloviny 20. století.
Nejstarším ukazatelem času denního (informace, kolik dne již uplynulo), byly hodiny sluneční. Vznikly přirozeným zjištěním, že se stíny předmětů během dne posouvají. Nejjednodušší a nejstarší sluneční hodiny - gnómóny - měly tvar sloupu. Velmi dokonalé hodiny sluneční byly stavěny i uvnitř budov. Byl udělán otvor v kupoli chrámu, kterým na podlahu dopadal světelný paprsek. Malý světelný bod ukazoval čas i datum. Takové hodiny byly v italské Bologni a ve Vatikánu. Existence těchto přesných slunečních hodin ve Vatikánu pak umožnila přesnější měření pohybu Země kolem Slunce a přispěla k zavedení přesnějšího Gregoriánského kalendáře roku 1582.
Sluneční hodiny byly však závislé na slunečném počasí, v noci pak ukazovat vůbec nemohly. Stavěly se proto také hodiny na mechanickém principu, které uměly odměřovat alespoň stejné časové úseky. Byly to například vodní hodiny, založené na principu rovnoměrného vytékání vody z nádoby (často velmi složité mechanismy, které někdy uměly čas oznamovat i akusticky), nebo hodiny olejové - spalovaly olej a ubývající olej výškou hladiny na stupnici ukazoval uplynulý čas. Nejznámějšími z jednoduchých mechanických hodin jsou pak hodiny přesýpací.
Byla to ale všechno zařízení schopná odpočítávat čas jen po jistou dobu. Jejich chod se musel příliš často - v okamžiku, kdy došly na konec - obnovovat. Hledala se tedy praktičtější řešení a hledali jej přirozeně ti, kdo je potřebovali nejvíce. Mniši Benediktini žili podle pravidla "Ora et labora" - modli se a pracuj, lenost pro ně byla nepřítelem duše. Potřebovali udržovat pevný režim dne - čas na modlitbu a čas na práci. Vyráběli si proto zvonicí hodiny, přesněji řečeno budíky. První hodiny kolečkové s pohonem závažím postavil okolo r. 850 Pacifikus, kněz z Verony, podle jiných pramenů to byl pozdější papež Sylvestr II. před rokem 1000 n.l. Tady někde začala éra hodin s kolečky, ačkoliv ozubené kolo bylo známo již dříve z některých hodin vodních a kolečkové hodiny sestrojili také Číňané v roce 725. Možná ale bylo vynalezeno chytrými mnichy podruhé.
První veřejné hodiny věžní se začínají stavět už ve 13. století snad v Anglii a o něco později pak i v Itálii. Od 14. století se pak začínají stavět věžní hodiny a orloje ve větší míře také v ostatních zemích. Takové hodiny mívaly jedinou ručku, která se otočila 1x za 24 hodin. Nahoře bylo poledne, dole půlnoc a tak ručka zjednodušeně kopírovala pohyb Slunce po obloze. První takové mechanické hodiny byly proto vlastně různě složité orloje.
Orloj - to jsou hodiny, které ukazují kromě denního času také postavení slunce a měsíce na ekliptice, fáze měsíce a jiné astronomické hodnoty. Je to vlastně mechanicky poháněná mapa oblohy. Jeden z nejstarších orlojů uvnitř katedrály ve Štrasburku měl výšku 18 metrů, nahoře kohouta, který v poledne kokrhal a roztahoval křídla. Několik astronomických ciferníků ukazovalo hodiny, datum, pohyblivé svátky, pozici slunce a měsíce. (Dnes je na tom místě orloj již třetí v pořadí.)
Snad nejdokonalejší orloj zhotovil v této době - ve druhé pol. 14. století v Padově Giovanni Dondi. Stavěl jej prý 16 let. Orloj byl jen asi metr vysoký a měl sedm hlavních ciferníků. Ukazoval pohyby slunce, měsíce a také planet. Poprvé také ukazoval nejen hodiny, ale i minuty. Karel V. jej ale okolo roku 1530 odvezl do Španělska, tam jej bohužel místní odborníci neuměli dát do provozu a orloj nějak zanikl. Existuje dnes jen v novodobé rekonstrukci - byl znovu postaven podle dochovaných kreseb. Jedním z nejkrásnějších orlojů je zcela jistě pražský Staroměstský orloj, který zhotovil již v roce 1410 Mikuláš z Kadaně.
Souběžně s velkými veřejnými hodinami se stavěly i malé hodiny soukromé, interiérové, později i přenosné. Na každých kolečkových hodinách je nejdůležitější jejich krokový mechanismus. To je zařízení, které zpomaluje otáčení ruček na ciferníku (poháněných přes ozubená soukolí tahem závaží nebo pera) na potřebnou rychlost. Nejstarším takovým mechanismem je krok vřetenový, který roztáčel střídavě sem a tam jednoduchou setrvačku, které se říkalo lihýř. (Ten měl již orloj G. Dondiho). Od roku 1657 se začalo používat kyvadlo, které v hodinách poprvé použil holandský astronom a matematik Christiaan Huygens - inspirován snad podobnými pokusy Leonarda a Galileiho. Použitím kyvadla se skokově změnila přesnost hodin, aniž by se vlastní konstrukce hodin nějak zkomplikovala. Přesnost vzrostla z dřívější mnohaminutové denní chyby na úchylku jen několik vteřin. Je to tím, že kyvadlo kýve naprosto pravidelně pod vlivem zemské gravitace. Říká se, že Galileo objevil kyvadlo při pozorování rozkývané lampy v kostele při mši.
Použití kyvadla umožnilo již spolehlivě ukazovat i minuty. To vedlo k zavedení minutové ručky na ciferníku. (Ta se používala předtím jen vzácně, umísťovala se výjimečně na zvláštním ciferníku) Tato minutová ručka již měla stejný střed jako hodinová, jen byla menší a její hrot obíhal po vnitřním minutovém ciferníku s římskými ciframi I - IIII vyznačenými čtvrthodinami. Takovéto ciferníky můžeme ještě vidět na mnoha zámcích. Interiérové hodiny v té době mají ale již pro nás dnes běžné poměry ruček.
Vývoj hodin se po vynálezu kyvadla soustřeďuje právě na tento krokový mechanismus, jehož konstrukce má velký vliv na přesnost. Krokový mechanismus kyvy kyvadla nejen odpočítává, ale zároveň kyvadlo udržuje malými popudy v neustálém kývání. Přesné kývání kyvadla bylo nutno co nejvíce mechanicky oddělit od ostatní mechaniky hodin, kyvy odpočítávat bez ovlivnění délky kyvu a kývání udržovat stále naprosto stejnými popudy. Nejpřesnější věžní hodiny mají krokový mechanismus konstruován tak, aby kyvadlo kývalo zcela volně a dostávalo stále stejné impulsy nikoliv krokovým mechanismem, ale samostatnými nezávislými závažíčky, tedy opět konstantními gravitačními silami. Pro větší jednoduchost provedení se ale ujaly nejvíce krokové mechanismy Grahamovy a Amantovy, tzv. kroky klidové, jejichž přesnost byla dostatečná a výrobní a provozní náročnost malá.
O přesnost se snažili nejen stavitelé věžních hodin, ale také stavitelé malých hodin přenosných, protože na přesném čase bylo závislé mnoho oborů lidské činnosti. Především mořeplavci se bez přesného času neobešli, nemohli přesně určovat na moři svoji polohu východ - západ (zeměpisnou délku). Proto vypsala Britská admiralita odměnu za zhotovení přesného námořního chronometru, který byl poté úspěšně zkonstruován ve 2. polovině 18. století.Když byly konečně hodiny vynalezeny a začaly se používat, objevil se další problém. Bylo třeba sjednotit dělení dne a stanovit jednotný počátek počítání hodin. Byl v tom totiž velký zmatek. Babylónské hodiny dělily den od východu po západ slunce na 12 hodin denních a v noci na 12 hodin nočních. A protože se délka dne a noci podle roční doby mění, měnila se i délka těchto hodin. V létě byly denní hodiny delší a noční kratší, v zimě to bylo obráceně. Délka hodin byla stejná jen o rovnodennosti, jinak kolísala od 44 do 75 minut. Babylónské hodiny ukazuje dodnes i Staroměstský orloj, říká se jim také hodiny temporální.
Římané měli rovněž 24 hodin a počítali stejně 12 hodin denních a 12 hodin nočních. Začátek dne byl o půlnoci. Den se také dělil na 3 horae po 4 hodinách a noc 4 vigiliae po 3 hodinách.
Zavedení mechanických hodin ve 13. a 14. století si nejprve vyžádalo dělení dne na stejně dlouhé díly. Byly zavedeny Italské hodiny - každá z dvaceti čtyř hodin byla už konečně stejně dlouhá. Zbylo ještě stanovit, kdy bude začátek počítání. V Itálii začínalo počítání hodin při západu slunce - začátek se tedy pohyboval stejně jako okamžik západu slunce. Takové hodiny platily i u nás a říkalo se jim České hodiny. (I tyto hodiny ukazuje Staroměstský orloj - pomocí důmyslného mechanismu, který během roku pootáčí celým ciferníkem Českých hodin tak, jak se mění hodina západu Slunce.)
V Německu měli sice 24 hodin stejné délky, ale počítali hodiny „denní" a „noční". Tak měli podle roční doby někdy až 1 - 16 denních a 1 - 8 nočních - nebo opačně.
V Anglii byly počítány dvě skupiny po 12 hodinách, ale den začínal v poledne.
Vývoj si nakonec postupně vyžádal sjednocení způsobu měření času - tak jak jej používáme dnes, aby nevznikaly komplikace a omyly.

Petr Skála
akad. sochař, restaurátor věžních hodin
www.veznihodiny.cz
horologium@centrum.cz